Jak naše babička umřela doma

Dnes vám chci povyprávět o tom, jaké to bylo, doprovázet babičku až do konce. Jaké to může být, když člověk zemře doma. Cítím, že je důležité tyto příběhy sdílet. V dnešní době se lidé bojí být s umírajícími až do konce. Bojí se dochovat je doma. Smrt jsme odsunuli z našich životů. Lidé umírají sami v nemocnicích, LDN a v tom lepším případě v hospicech. Berte tento příběh a můj náhled na smrt pouze jako jednu z možností, jak to může být a jak to mám já. Nesnažím se prezentovat obecnou pravdu. Vyprávím náš příběh.

Tento článek píši devět dní poté, co babička zemřela. V době karantény kvůli koronaviru. V době, kdy nemocnice propouští staré lidi do domácí péče, aby uvolnili místa pro nemocné koronavirem. Kvůli tomu bude v této době pravděpodobně umírat doma více lidí než bylo zvykem. Babička zemřela v den, kdy začala celorepubliková karanténa.

Babičce bylo téměř 87 let. Selhávaly jí ledviny a srdce, jezdila na transfúze. Ale stále byla relativně soběstačná a myslelo jí to. Pak dostala zápal plic a nějakou dobu strávila v nemocnici. Z nemocnice se vrátila v horším stavu, potřebovala už více péče.

Babička žila s mými rodiči v rodinném domě. Rodiče se za ní přestěhovali z města, aby se o ni starali. Máma šla do předčasného důchodu a táta už v důchodě byl. Společně žili v domě 6 let. Já jsem za nimi jezdila na pár dní několikrát do měsíce. Měla jsme s babičkou moc hezký vztah.

Poté, co se babička vrátila z nemocnice, jsem volala s mámou a říkala jí, že za pár dní přijedu. Dala mi k telefonu babičku a ta řekla: „Přijeď, už na tebe čekám.“ Na pár vteřin se mi hlavou mihla myšlenka, že mě chce vidět, ještě než umře. Já jsem už v posledních týdnech cítila v kostech, že babička v tomto roce odejde. A cítila jsem taky, že bych u ní chtěla v posledních chvílích být.

Když jsem ve čtvrtek přijela, babička měla velkou radost, že mě vidí. Přijela jsem večer a v pátek ráno ještě babička šla s mojí pomocí do koupelny, umyla se, posadila jsem ji ke stolu, nachystala jí snídani a společně jsme se nasnídaly. Babička už jedla jako vrabec. Hodinu jsme si povídaly u stolu. Pak řekla, že je unavená a chce si jít lehnout. Doprovodila jsem ji do postele a ona skoro celý den prospala. Ten den si ještě jednou sedla ke stolu a něco málo snědla. To bylo naposledy, kdy v životě jedla.

Když spala, všimla jsem si, že má špičatější nos a bradu. Pracovala jsem 10 let v domově pro seniory a tak jsem věděla, že se říká, že člověk před smrtí začne „špičatět“.

V sobotu ráno odmítla vstát z postele, jít se umýt a nasnídat. Řekla jsem jí, že až se nasnídám, přijdu za ní a pomůžu jí. Většinou jsem já byla ta, které se povedlo ji namotivovat. Řekla mi, že do té doby možná umře. Zeptala jsem se jí, zda umře za 20 minut. Řekla, že možná i za 5 minut.

O smrti jsme se spolu normálně bavily. Když o ní začala, nikdy jsem jí neříkala, že nikdy neumře, ať na to nemyslí, apod. Věděla jsem, že pokud jí něco takového budu říkat, nechám ji v myšlenkách na smrt samotnou a nepochopenou. Jak mluvit s umírajícími si můžete přečíst zde.

V sobotu už celý den nejedla, ani nevstala z postele. Ještě docela pila. Dobře se jí pilo brčkem nebo z malé PET láhve s vysouvacím uzávěrem.

Měnily jsme s mámou babičce často pleny, které nosila jen pár dní a nebyla tak zvyklá na to, že o ni někdo tímto způsobem pečuje. Nebylo to tedy jednoduché pro ni ani pro nás. A to ani fyzicky, protože babička nebyla lehká. Měla hodně oteklé nohy z toho, jak jí nefungovaly ledviny.

V sobotu už babička pociťovala lehký neklid. Chvílemi spala, ale chvílemi potřebovala držet za ruku a potřebovala, aby u ní někdo byl. Střídaly jsme se u ní s mámou, nepřetržitě jsme u ní byly. A to i celou noc. Často jsme jí měnily pleny, dávaly jí napít, když chtěla, držely ji za ruku. V noci byla hodně neklidná, bylo vidět, že se necítí dobře.

Hodně mluvila ze spaní přes den i v noci. Vypadalo to, jako by s někým konverzovala. Když se probrala, byla často chvíli zmatená a nevěděla, kde je a kdo jsme. Ptala se mě, kdo se zastřelil a podobné věci. Ztrácela spojení s realitou. Taky často říkala velmi neklidným hlasem, že už umře.

Bylo mi jasné, že se babička vydala na poslední pozemskou cestu, že umírá.

Po chvílích, když babička spala, jsem četla informace ze serveru umirani.cz o posledních dnech života. Tyto informace nám velmi pomohly, potvrdily nám, že babička umírá a navedly nás na to, co můžeme dělat a jak jí být oporou. Přečetly jsme si, co je a co není vhodné. Třebaže se nedoporučují infuze, ty jen stěžují přirozený proces umírání.

V neděli ráno jsme se rozhodly zavolat domácí hospic. Věděly jsme, že babička nikdy, když ní něco bylo, nechtěla jít do nemocnice. Můj táta se bál toho, že babička nejí, měl obavy, aby nás někdo neosočil z neposkytnutí náležité péče. Věřím, že tyto obavy má více lidí a že nakonec mohou vést k tomu, že je umírající zbytečně odvezen do nemocnice a zemře sám.

Já jsem to rodičům vymlouvala, věděla jsem, že si babička přeje zůstat doma a že by převoz do nemocnice znamenal buď to, že zemře sama v době zákazu návštěv nebo že ji „zachrání“, pak se vrátí domů a za pár dní začne proces umírání znova. To mi nepřišlo vůči babičce etické, bylo mi jasné, že by si to nepřála.

Vrchní sestra hospice nás po telefonu uklidnila, že nemusíme volat záchranku. Poslala nám domů sestru z domácí péče a ta nám poradila, jak babičku polohovat, jak o ni pečovat a co můžeme očekávat. Byla to pro nás velká úleva. Zejména zmizelo dilema, zda babičce zavolat záchranku a snažit se ji zachraňovat.

Ptaly jsme se babičky, zda chce ještě někoho vidět, ale nepřála si to. Byla ponořená dovnitř, přála si klid a nechtěla, aby ji tak někdo viděl. Snažily jsme se nechávat ji v klidu, když si to přála nebo když spala. Zatahovaly jsme občas závěsy a snažily jsem se, aby bylo v domě klidněji než obvykle. Umírání bylo ve vzduchu téměř hmatatelné a chod domácnosti se tomu přizpůsobil. Občas jsme v pokoji zapínaly difuzér s éterickými oleji, abychom podpořily babičku i sebe a taky dezinfikovaly prostor. Hodně jsme větraly a zároveň se staraly o to, aby byla babička v teple.

Moje kamarádka, která také pracuje v domově pro seniory a která nedávno doprovázela svého tátu, mi do telefonu řekla, že umírání je jako porod naopak. Na její slova jsem si u babiččiny postele mnohokrát vzpomněla. Přišlo mi to jako hodně přesné přirovnání. Bylo jasné, že babička si už přeje umřít, že se o to dokonce snaží a že k tomu potřebuje vhodné podmínky a podporu. Nedokážu přesně popsat, čím to na mě působilo podobně s porodem, ale bylo to tak.

Babička občas projevovala neklid, házela sebou, dělala bezcílné pohyby rukama. Někdy i křičela nebo sténala. Její dech se velmi proměňoval, někdy dýchala velmi klidně. Jindy se jí špatně dýchalo, dech byl chvílemi chrčivý. Dech se různě zrychloval a zpomaloval. Když se jí špatně dýchalo, pomáhalo otevřít okno a větrat. Hodně se zadýchávala při každém pohybu, manipulaci, polohování apod. Podle doteku měla zvýšenou teplotu. To jsou při umírání běžné projevy.

Moc často jsme babičku nepolohovaly, každý pohyb ji hodně bolelzatěžoval, dávala nám velmi jasně a rázně najevo, že ji máme nechat být. Rázná byla celý život a tak nás občas sekýrovala i při umírání. A tak jsme se snažily ji příliš neobtěžovat přehnanou péčí. Za ty 4 dny jsme jí asi 2x omyly obličej, ruce a nohy a natřely ji krémem. To jí bylo ještě příjemné, poslední den už na sebe nechtěla nechat sáhnout. Vše ji bolelo.

V pondělí kolem poledne babička řekla, že si chce sednout a že by si dala něco na jídlo, byla při jasném vědomí. Posadily jsme ji a chvíli se zdálo, že se najednou zlepší. Hned mě napadlo, že je to to zmiňované vzepětí sil před smrtí. Přála si uvařit bramboru, tak jsme jí ji uvařily, ale ona mezi tím zase upadla do neklidného spánku a pak už jíst nechtěla. Nabízely jsme jí i nutridrink, trochu si cucla, ale pak už nechtěla.

V pondělí večer už babička přestala pít. Měly jsme v mrazáku nachystané kostky ledu, tak, jak se to doporučuje, když člověk přestane pít. Zmrazily jsme šťávu z ananasového kompotu, který měla ráda. Snažila jsem se jí otírat a zvlhčovat občas rty, ale nebylo jí to moc příjemné. Jednu kostku pocumlala, ale další už nechtěla.

V pondělí večer babička začala být hodně neklidná a začala křičet. Křičela téměř nepřetržitě. Občas na 5 minut usnula. Seděly jsme u ní s mámou, většinou obě. Spát se opravdu nedalo.

Občas volala maminku, občas volala, abychom jí pomohly. Často jí nebylo rozumět, jen nesouvisle sténala. Nebylo jednoduché naslouchat jejímu volání a nemoct jí pomoci. Občas jsem ji hladila po tváři a po vlasech, vypadala, že jí to dělá dobře. Když volala maminku a křičela, tak občas pomáhalo dělat zvuky, jako když uspáváte a utišujete dítě. To ji uklidňovalo. Ve chvílích, kdy se jí velmi špatně dýchalo a byla neklidná, také pomáhalo klidně říkat, aby zklidnila dech a pomalu se nadechla a vydechla a klidně a pomalu a nahlas s ní dýchat. Někdy se její dech pak zklidnil a ona na chvíli dřímala.

Občas velmi neklidně říkala, že už jde, že už se pustí, že už to bude. V takových chvílích jsem jí říkala, že může odejít, že může umřít. Že je to v pořádku. Že to zvládne a že jí bude lépe. A že my to taky zvládneme, ať se o nás nebojí. A že ji máme rádi a budeme na ni s láskou vzpomínat. Babička nebyla věřící a tak jsme nevolaly kněze, ale snažily jsme se to zvládnout s mámou samy. Být jí oporou v těchto těžkých chvílích.

Snažila jsem se zachovávat vnitřní klid, protože bylo docela zřejmé, že babička vnímá, co se kolem ní děje. Vracela jsem se v mysli k tomu, že to, co se děje, je přirozený proces, který je součástí života. Věděla jsem, že si babička již přeje zemřít a tak jsem jí přála jen, aby netrpěla a aby celý proces probíhal v co největším klidu.

Po mnoha hodinách babiččina křiku v noci z pondělí na úterý jsme se rozhodly zavolat záchranku, aby jí dali něco, co by jí ulevilo a uklidnilo. Píchli jí něco proti bolesti, ale bohužel to moc nezabralo. Potvrdili opět, že babička umírá a že je nejlepší nechat ji tak. Byla to velmi krušná noc pro babičku i pro nás.

V úterý ráno jsme zavolaly vrchní sestře z hospicové péče a popsaly jí průběh noci. Slíbila, že přijedou. Babička stále trpěla a křičela a my už jsme byly na pokraji zoufalství, že jí nemůžeme pomoct. V tu chvíli bylo pro nás důležité, aby jsme se u ní střídaly a jedna z nás si mohla alespoň na chvíli odpočinout. Musela jsem jít na chvíli ven na vzduch a vyplakat se. Moc jsem si přála, aby to už skončilo a babička už nemusela tak trpět.

Na babičku se kromě držení za ruku už skoro nedalo sáhnout, při každém doteku křičela, ať ji necháme. Držení za ruku ale stále chtěla. Když jsme ji pustily, po chvíli natahovala ruku a hledala naši ruku.

V úterý kolem poledne jí začaly chládnout končetiny. Věděla jsem, že to může znamenat, že se blíží konec. Přijela domácí hospicová péče a babička dostala injekci proti bolesti. Bylo nám řečeno, že babičce pravděpodobně selhaly ledviny a to jí způsobuje velké bolesti celého těla a svědění kůže. Za chvíli se zklidnila, dech se uklidnil a ona vypadala, jakoby usnula. Velmi se nám ulevilo a jí evidentně taky.

Asi dvě hodiny poté se její dech výrazně zpomalil, chvílemi se zastavoval.

V tu chvíli jsem u ní byla já a tak jsem zavolala mámu, aby přišla, že už se asi blíží konec. A tak jsme u ní byly obě ve chvíli, kdy vydechla naposledy. Ještě chvíli byl cítit tep a pak už ne. Babička zemřela.

Otevřely jsme okno a zapálily u ní svíčku.

Zavolaly jsme hospicovou péči, jak bylo domluveno. Než přijela, vyndaly jsme z pod hlavy opatrně polštář. Vůbec mi nevadilo se babiččina těla po smrti dotýkat. Ještě jsem jí pohladila ruku a hladila ji po tváři a po vlasech.

Poté, co zemřela, jsem byla šťastná, že už netrpí, že už je jí dobře. Že to zvládla. Že konečně zemřela. Tak, jak si přála. Že umřela doma. Že jsme u toho byly a dělaly to nejlepší, co jsme mohly. Věděla jsem, že mi bude chybět a že na ni budu s láskou vzpomínat, ale že to, co se stalo, bylo přirozené a pro ni v tomto momentě opravdu vysvobozující.

Pak přijela vrchní sestra z hospicové péče, která zavolala koronerapomohla nám babičku obléct a nachystat pro pohřební službu. To pro nás byla také velká pomoc. Přijel koroner, sepsal papíry a my jsme mohly zavolat pohřební službu. Všichni byli velmi milí a měli lidský a velmi citlivý a respektující přístup.

Pán z pohřební služby s pomocí mého táty a mužů od sousedů babičku naložil a odvezl.

My jsme ještě 3 dny pálily svíčku u babiččiny postele (jen ve dne, v noci ne). Večer jsme si dali babiččin oblíbený likér a jí jsme nalili symbolicky také.

A protože zemřela v době koronaviru, rozhodli jsme se nedělat pohřeb, protože velká část příbuzenstva je v seniorském věku a setkání by je mohlo ohrozit. Babička si přála být spálena. A my tedy můžeme udělat vzpomínkovou slavnost u nás na zahradě až v době, kdy to bude pro všechny bezpečné. Budu ji dělat já podle toho, co jsem se naučila na workshopu úžasných žen eko funebraček, které se věnují přírodnímu pohřebnictví a vzpomínkovým slavnostemKe kořenům.

Jedna z nich natočila video o tom, jak (ne)udělat poslední rozloučení v době korona-karantény.

Pokud jste dočetli až sem, tak máte můj obdiv. Věřím, že pro někoho nemusí být lehké číst o smrti a umírání. Já vnímám smrt jako přechod, jako transformaci a ne jako konec. I proto je pro mě lehčí přijmout smrt jako přirozenou součást našeho života.

Pokud by se alespoň jedna rodina rozhodla dochovat svého blízkého doma, tak mělo smysl tento článek napsat.

PS: Říkala jsem si, jak opravdu obdivuji všechny pečující, kteří se starají o své blízké doma dlouhodobě. Je to velmi vyčerpávající a je důležité při tom myslet na sebe. Sama jsem si prošla syndromem vyhoření a napsala jsem e-book o tom, jak nevyhořet. Nyní, v době karantény je s 50% slevou. Více informací najdete a koupit si jej můžete zde. S 50% slevou si nyní můžete také zakoupit e-book „Jak se postarat o rodiče s demencí“.

PS 2: Na úvodní fotce ke článku jsou babiččiny a maminčiny ruce. Takto se držely v posledních dnech babiččina života.

Jana Prajznerová
Deset let jsem pracovala v domově pro seniory a řešila s rodinami, jak se postarat o jejich stárnoucího příbuzného. Tyto rodiny byly zoufalé, protože nevěděly, jak svým blízkým zajistit potřebnou péči. Proto nyní předávám praktické informace o tom, jak empaticky a efektivně pečovat o své (pra)rodiče, ať už doma nebo v domově pro seniory. A jak přitom nevyhořet. Můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.