Jak mluvit s nemocnými, umírajícími a pozůstalými

Nemocná a osamělá

Mám kamarádku, které před lety zemřela na rakovinu náctiletá dcera. Často spolu o její dceři hovoříme. Mluvíme o tom, co tehdy prožívaly. Sama říká, že jí pomáhá o tom mluvit, vzpomínat, ale že jí lidé často říkají, že už na to nemá myslet a nechtějí jí naslouchat.

Vzpomínám si, jak jsem jednou četla příběh ženy, která onemocněla rakovinou. A místo toho, aby ji v té době obklopily její přítelkyně a pomohly jí, bylo to přesně naopak. Vyhýbaly se jí. Psala, že to tehdy nechápala, šokovalo ji to a zraňovalo. Připadala si jako nakažlivá. Později jí kamarádky řekly, že vlastně nevěděly, jak s ní mají mluvit a co jí mají říct. A tak ji raději nekontaktovaly.

Před smrtí utíkáme

Nejen ona, ale i ostatní lidé s podobnou zkušeností hovoří o tom, že místo toho, aby v té chvíli blízcí a kamarádi byli ještě blíž a člověka podporovali, mají spíše tendenci  se stáhnout. Myslím si, že je to proto, že v naší společnosti nejsme se smrtí konfrontováni tolik, jako byli lidé dřív. Smrt nebereme jako přirozenou součást našeho života a nejsme zvyklí o ní mluvit. Většina lidí umírá sama, v nemocnici za plentou a společnost se pravděpodobně i z toho důvodu chová, jako bychom byli nesmrtelní nebo si do hrobu či na onen svět mohli vzít majetek, který za života nashromáždíme. Pak je jasné, že při přímé konfrontaci se smrtí utíkáme. Nevíme, jak se chovat, co říkat, nechceme se jí zabývat. Zavíráme před ní oči.

Stačí jen naslouchat

Proto jsou často vážně nemocní, umírající či truchlící lidé hodně osamělí. Mám kamarádku, které před lety zemřela maminka na rakovinu. Její rodině se povedlo splnit její přání a dochovat ji doma až do posledního vydechnutí. Já jsem v té době již pracovala v domově pro seniory a téma smrti mi tedy nebylo cizí. Proto jsem se tehdy kamarádky ptala, jaké to bylo, jak maminka zemřela a co ona i celá rodina prožívali. Opravdu mě to zajímalo. Kamarádka mi pak řekla, že jsem byla jediná, kdo s ní o smrti maminky mluvil a že jí to tehdy hodně pomohlo. A stačilo jen naslouchat. Zejména ženám pomáhá se ze smutku vypovídat.

Buďte upřímní

Proto píši tento článek. Nebojte se hovořit s tím, kdo umírá, či s tím, komu někdo zemřel (ať už to bylo narozené či nenarozené miminko, dítě, rodič, manžel atd.). Nesnažte se říkat za každou cenu něco moudrého, tvářit se, že víte, jak se máte chovat nebo říkat omleté fráze o tom, že čas všechny rány zahojí nebo přesvědčovat umírajícího o tom, že neumře. Buďte upřímní a mluvte o tom, co opravdu cítíte. Nebojte se říct, že vlastně vůbec nevíte, jak můžete dotyčnému pomoct a že nevíte, jak správně reagovat na to, co říká. Nebojte se říct: „Víš, já vlastně vůbec nevím, co Ti mám říct.“ Řekněte mu, že ho máte rádi, myslíte na něho (pokud je to pravda) a ať si sám řekne, jak mu můžete pomoct. Pokud nejste schopni dojetím mluvit, postačí ho obejmout, či ho chytit za ruku nebo pohladit a podívat se mu do očí. To je mnohokrát cennější než tisíc slov. Láskyplné doteky v naší společnosti chybí a přitom jsou tolik léčivé.

Nebojte se plakat

A hlavně dotyčnému naslouchejte. Zeptejte se ho, zda chce mluvit o tom, co prožívá a nechte ho mluvit. Nebo můžete společně mlčet. Můžete taky společně plakat. Nebojte se svých ani jeho emocí, pláč uvolňuje a očišťuje a může být také velmi léčivý. Občas se mi stávalo, že mě příběh klientů a jejich rodinných příslušníků dojal natolik, že když vyprávěli a plakali, tak mi do očí také vstoupily slzy. Nebrala jsem to jako profesní selhání, ale jako projev lidskosti a účasti. Tato chvíle nás většinou velmi sblížila a bylo vidět, že se jim ulevilo již samotným vypovídáním. Proto i pokud jste profesionál a pracujete s lidmi, kteří vám vyprávějí své těžké životní příběhy, nebojte se být lidmi a projevit, že i vy máte emoce, soucítíte s nimi a taky občas nevíte, co máte říct. Nejsme stroje a nemusíme mít na vše v životě odpověď.

Ty nikdy neumřeš!

Když pracujete se starými lidmi, kteří vědí, že je brzo čeká smrt, točíte se okolo tohoto tématu velmi často. Lidé, kterých se smrt bezprostředně týká, o ní chtějí často hovořit. Většinou však není nikdo, kdo by je vyslechl. Všichni svému příbuznému řeknou, ať na to nemyslí, že přece ještě neumírá. Anebo ještě horší a také velmi oblíbené „ty nikdy neumřeš“! Umírající pak zůstávají se svým strachem a prožitky sami. Vyslechněte je proto, prosím, pokud chtějí mluvit o smrti. Zlatým pravidlem ale je, že toto téma nastoluje umírající. On ho otevírá a my nasloucháme. Nikdy neuděláme chybu, když zareagujeme tak, že se zeptáme, co cítí a co prožívá. A budeme mu s účastí  naslouchat. Opět můžeme reagovat tak, že řekneme, co opravdu cítíme. Můžeme mu říct, že máme taky strach, ale že se tu pro něj budeme snažit být až do jeho poslední chvíle. Opět říkáme jen to, co je pravda.

Zařízení pohřbu

Starší senioři mají často potřebu zařídit si dopředu pohřeb a opatřit všechny věci okolo. Buďte jim při tom nápomocni a neodrazujte je od toho. Je to pro ně důležité a pomáhá jim to se se smrtí vyrovnat. Máte v rodině staršího seniora a rozhodujete se, zda o něj zvládnete pečovat doma nebo je pro něj vhodnější péče v zařízení typu domov pro seniory? Zde najdete informace, podle kterých se můžete rozhodnout. 

Smrt je součást života

O smrti a životě nebudeme rozhodovat nikdy, i když se o to sebevíc snažíme. Smrt je přirozenou součástí života a my se jen můžeme naučit s ní a s našim zármutkem zacházet. Moc bych si přála, aby umírající a truchlící nebyli na své prožitky sami a byli vždy obklopeni milujícím, naslouchajícím a chápajícím okolím. Kéž bych tomu mohla být tímto článkem alespoň trochu nápomocná!

Líbil se vám tento článek? Pokud chcete dostávat podobné články do e-mailu,
nechte na sebe kontakt zde.

Vytvořila jsem facebookovou skupinu všechny, kteří se chtějí svěřit, popovídat si nebo získat radu, týkající se péče o stárnoucí seniory. Srdečně vás do ní zvu! Pojďme se poznat a popovídat si o tom, co vás okolo péče o své rodiče trápí, co vám dělá radost, co se daří a co se nedaří! A pokud víte o někom, kdo se stará o své rodiče a rád by se přidal, pozvěte ho, prosím! Díky a těším se na vás!

Facebooková skupina stránky Péče o stárnoucí rodiče

Jana Prajznerová
Deset let jsem pracovala v domově pro seniory a řešila s rodinami, jak se postarat o jejich stárnoucího příbuzného. Tyto rodiny byly zoufalé, protože nevěděly, jak svým blízkým zajistit potřebnou péči. Proto nyní předávám praktické informace o tom, jak empaticky a efektivně pečovat o své (pra)rodiče, ať už doma nebo v domově pro seniory. A jak přitom nevyhořet. Můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře
  1. Klára napsal:

    V utery to byl rok, co mi zemrela maminka na rakovinu. Ano, mate pravdu, snazili jsme se temer do konce, aby byla doma, ale pece byla velmi narocna a posledni 3 tydny byla v Hospicu v Rajhrade u Brna, kde byl po celou dobu s ni muj tatka. Uzasny personal, a i diky nim jsme vse zvladli lepe. Jen ani po roce, nedokazi na nektere vety z okoli reagovat, proste nevim jak. Dekuji za krasny clanek.

    • Jana Prajznerová napsal:

      Dobrý den, děkuji za sdílení Vašeho příběhu a za Vaši pochvalu. S hospicem v Rajhradě mám také velmi dobré zkušenosti. Věřím, že péče o maminku byla náročná. Díky za to, že hospice jsou, je to určitě mnohem lidštější a přívětivější místo než nemocnice. A je krásné, že u maminky byl Váš táta až do konce. Nevím, o jakých větách přesně mluvíte. Ale když nevíme, jak na něco reagovat, reagovat nemusíme, není to naše povinnost. A nebo to můžeme prostě přiznat. Klidně můžeme říct: „Víš, já nevím, co Ti na to mám říct.“ Nemusíme mít na vše odpověď. Přeji, ať se Vám daří!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.