Co jsou to dušičky a co nám mohou přinést

Moc ráda si se seniory povídám o tom, jaké zvyky a tradice dříve ctili. Senioři o nich rádi vypráví a rádi na ně vzpomínají. I proto jsem se rozhodla zavést na blog rubriku o svátcích, tradicích a zvycích. Články můžete použít jako podklad pro rozhovor se svými seniory nebo jim je můžete rovnou přečíst. Je to způsob, jak spolu strávit příjemný čas. A je to zároveň i reminiscenční terapie, při které se vzpomínáním trénuje paměť. Takže je to i velmi vhodná aktivita pro člověka, kterému se zhoršuje paměť či přímo trpí stařeckou demencí. A třeba budou zapomenuté tradice a původ svátků  zajímat i vás.

Křesťanské dušičky

Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13. května 609. Avšak na křesťanském východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu. Toto datum se ustálilo proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok.  Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Svátek Všech svatých je tak vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli. Dušičky (duše v očistci) jsou rovněž katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé. V římskokatolickém kalendáři najdeme u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, protestanti tento den znají jako Památku zesnulých.

Z evropského svátku dušiček pak vznikl anglosaský svátek Halloween.

Samhain

Zvyk uctívání památky zesnulých tedy navazuje na předkřesťanské tradice. Jde o pozůstatek Keltů, kteří ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka. Právě keltský rok začínal Samhainem a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky).  Je na půli cesty mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Je to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy. Je to keltský Nový rok, kdy zkracování dní a umírající rostliny poukazují na konec předcházejícího roku a začátek roku nového.

Je to čas dlouhého zimního spánku, čas dokončit vše staré a vytvořit prostor pro nové začátky. Je to období, kdy máme pustit všechno, co nám už neslouží.  Máme se podívat na svůj život, a upřímně se zeptat, zda žijeme v souladu sami se sebou a se svou duší. Vše, co není pravé a pravdivé, bude totiž spálené v kotlíku Bohyně smrti, a zůstane jen to, co je skutečné.  To můžeme podpořit například tak, že to, čeho se chceme zbavit, napíšeme na papír, hodíme to do kotlíku a tam to spálíme.

Při Samhainu se dočasně loučíme s Bohem. Ten, skrytý ve věčné temnotě, se chystá na znovuzrození z Bohyně v období Yule. Kdysi se o svátku podřezávala zvířata, aby se zajistilo jídlo přes zimu a Bůh ztotožňovaný se zvířaty zemřel, aby zajistil přetrvání naší existence. Za noci Samhainu je hranice mezi světem živých a světem mrtvých velice úzká, zákony času a prostoru jsou dočasně pozastaveny. Na kopcích se v noci z 31. října na 1. listopadu zapalovaly ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc a zároveň také k zastrašení zlých duchů. Lidé se na obranu proti nim oblékali do kostýmů a masek. Spalovaly se figuríny znázorňující starý rok, s nimiž lidé rituálně spalovali i smutek a všechny minulé starosti. Svíčky, které se zapalují dnes, jsou pozměněnou formou právě této tradice.

Před domem se nechávaly jablka nebo talíř s jídlem pro putující duše. Zemřelí předci byli vítáni vyřezanou a vydlabanou dýní se svíčkou uvnitř, která sloužila i jako ochrana proti zlomyslným duchům.

Zvyky křesťanské

Oba tyto dny vzpomínali pozůstalí na své zemřelé příbuzné a přátele. Přicházeli na hřbitovy, kde očistili okolí hrobu, položili věnce a květiny. Pak zapálili svíčku a v tichu se pomodlili za spásu duší. Modlitba živých prý pomáhala dušičkám očistit jejich hříchy. Říkalo se, že pokud o dušičkách prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy.

Podle lidové tradice v předvečer svátku „dušiček“ vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce, kde v plamenech pykaly za své hříchy.  V Čechách v ten večer plnil hospodář lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly popáleniny způsobené očistcem natřít a trochu ochladit.

Blízcí se večer napili studeného mléka nebo se jím postříkali a to proto, aby se duše ochladily.

Pro dušičky se tento večer vhazovaly do ohně různé pokrmy, což bylo chápáno jako částečné vykoupení z hříchů nebo také něco jako dušičkám na přilepšenou. Když se ráno ozvalo zvonění z kostela, musely se dušičky vrátit do očistce.

V Podkrkonoší se na dušičky konaly průvody strašidelných  masek.

Bohoslužba duchů

Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o kmotře, která se o dušičkové noci probudila a protože měsíc tu noc svítil velmi jasně, myslela si, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kaple byla plná a u oltáře stál kněz. Kmotra se styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle posadila a sklopila oči. Po chvilce je zdvihla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když vtom si uvědomila, že to jsou všechno sousedé, kteří jsou již po smrti. Vtom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle odešla. Kmotra poslechla a ráno, poté co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.

Tradice pečení dušičkového pečiva

Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo – housky ve tvaru hnátů, položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“.

Hospodyně dělávaly „dušičky“ z dvojího těsta. Bylo to čtyřhranné pečivo, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem a tím bývali obdarováni žebráci a chudí lidé, postávající u kostela či hřbitova. Pro rodinu bylo určeno pečivo z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé. Díky tomuto lakotnému jednání se mezi čeládkou brzy rozšířila jednoduchá říkanka, kterou se snažila čeládka pokárat hospodyni za rozdílné dušičky.

Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý jste bílý,
některý jste černý.

Dušičky jako příležitost k zastavení se

Dušičky by neměly být jenom o povinnosti zvelebit a navštívit hroby. Je to příležitost zastavit se a přemýšlet o svém životě v souvislosti s jeho konečností. Je to příležitost uctít svůj rod a to, že na světě jsme jen díky našim předkům. Oni by bez nás žili, my bez nich ne. Je to příležitost jim poděkovat a zavzpomínat na ně. A pokud je ještě něco, co jsme jim neodpustili, je tento čas také příležitostí k odpuštění a smíření. Pokud to k hrobům svých příbuzných máme daleko nebo ani nevíme, kde leží, můžeme jim zapálit svíčku doma a u toho na ně zavzpomínat, či jim poděkovat. Můžeme jít také do přírody a tam se s nimi v tichu v duši propojit a u stromu, který se nám líbí, jim třeba udělat malou přírodní mandalu, oltářík a chvíli s nimi pobýt. Záleží jen na nás, co je nám blízké a co nás oslovuje.

Dušičky mohou být také příležitostí promluvit se svými blízkými o svých i o jejich přáních týkajících se odchodu ze světa a posledního rozloučení.

Pokud se o dušičkách chcete dovědět více, můžete se podívat na moc hezký pořad České televize s panem Táborským:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10519120758-dusicky/212562260400024/

Znáte ještě nějaké další tradice a zvyky? Prozradili vám nějaké vaši rodiče či prarodiče? Podělte se do komentářů!

Líbil se vám tento článek? Pokud chcete dostávat podobné články do e-mailu, nechte na sebe kontakt zde!

Vytvořila jsem facebookovou skupinu všechny, kteří se chtějí svěřit, popovídat si nebo získat radu, týkající se péče o stárnoucí seniory. Srdečně vás do ní zvu! Pojďme se poznat a popovídat si o tom, co vás okolo péče o své rodiče trápí, co vám dělá radost, co se daří a co se nedaří! A pokud víte o někom, kdo se stará o své rodiče a rád by se přidal, pozvěte ho, prosím! Díky a těším se na vás!

Líbil se vám tento článek? Pokud chcete dostávat podobné články do e-mailu,
nechte na sebe kontakt zde.

 

Jana Prajznerová
Deset let jsem pracovala v domově pro seniory a řešila s rodinami, jak se postarat o jejich stárnoucího příbuzného. Tyto rodiny byly zoufalé, protože nevěděly, jak svým blízkým zajistit potřebnou péči. Proto nyní předávám praktické informace o tom, jak empaticky a efektivně pečovat o své (pra)rodiče, ať už doma nebo v domově pro seniory. A jak přitom nevyhořet. Můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.