Jak komunikovat se sluchově postiženým

Ztráta sluchu ve vyšším věku

Mnoho lidí ve stáří postupně přichází o sluch. Proto se může stát, že i váš (pra)rodič postupně přestane slyšet. Při zbytcích sluchu člověku mohou pomoci sluchadla. Sluchadlo může být vydáno buď lékařem foniatrem, nebo lékařem ORL. Na základě vyšetření sluchu lékař určí, jak vysoký příspěvek může rodič získat od pojišťovny.

Nekupujte levná univerzální sluchadla. Pravděpodobně skončí v šuplíku, protože budou (pra)rodiči nepříjemná a odradíte jej tak od sluchadel často navždy.

Staří lidé také mají často sluchadla špatně seřízená a tak je odmítají nosit, protože jim nedělají dobře (pískají, šumí apod.). Pokud se to týká i vašeho rodiče, nechte mu sluchadla seřídit u lékaře, který je předepsal.

Je dobré nerezignovat na to, že (pra)rodič neslyší. Špatný sluch člověka vyřadí z konverzace, pak ze společenského života. Člověk, který na stáří přichází o sluch, může působit jako trpící demencí.

Při komunikaci vždy záleží na tom, jak moc sluchu člověku zbylo.

Komunikace s člověkem se zbytky sluchu

• Vypněte vše, co ruší (rádia, televizi, mobil).  Pokud má člověk zbytky sluchu, potřebuje, aby jej nic nerušilo v konverzaci s vámi.
• Zeptejte se, zda člověk na některé ucho slyší lépe a mluvte na něj z té strany, z které slyší lépe.
• Mluvte pomaleji, mírně hlasitěji, dobře oddělujte slova a artikulujte.
• Ověřujte, zda vám člověk rozuměl nebo zda máte danou věc zopakovat.
• Stává se, že vám druhý tzv. „odkývá“, že rozuměl, ale za chvíli zjistíte, že rozuměl pouze polovině a zbytek si často chybně domyslel.
• Proto ověřujte, co člověk rozuměl a důležité věci si pro jistotu nechte zopakovat.
• Co je třeba, to opakujte.
• Případně můžete důležité věci napsat na papír.

Komunikace s neslyšícím

Lidé se často domnívají, že neslyšící lidé nemluví. Není to pravda. Velmi záleží na tom, v jakém věku o sluch přišli a jak intenzivním logopedickým tréninkem prošli. Je velký rozdíl, zda člověk jako neslyšící narodil nebo přišel o sluch v brzkém věku nebo zda o sluch přišel až v pozdějším věku. Někteří mluví lépe a jiní hůře, ale nejsou němí.

Důležité je nebát se a být ochoten komunikovat. Pokud nevíte, zeptejte se neslyšícího na to, jaký způsob komunikace preferuje – psaní, odezírání nebo (pokud umíte) znakový jazyk. Ne všichni neslyšící ovládají všechny možnosti.

Neslyšící se bohužel často setkávají s tím, že když s sebou mají (např. na úřadech) slyšící doprovod, mluví úředník na doprovod a ne přímo na neslyšícího. A to i v případě, že doprovod neovládá znakový jazyk. Pro neslyšícího je to ponižující. To, že je člověkem neslyšící, nemá nic společného s výškou jeho IQ. Neslyšící může vystudovat vysokou školu. Znám jednoho, který jich vystudoval dokonce několik. Nepodceňujte proto neslyšícího člověka. Tím, že jej člověk podceňuje, ukazuje spíše svoji hloupost nebo neznalost.

Písemná komunikace

Písemná komunikace by měla být přiměřeně jednoduchá, stručná a výstižná. Někteří neslyšící nepoužívají skloňování a časování, vynechávají předložky a mají nestandardní slovosled. Porozumění našemu způsobu písemného vyjadřování pro ně může být obtížné, ale není to pravidlem. Naopak jsou neslyšící, kteří komunikují písemně naprosto perfektně.

Komunikace s člověkem, který odezírá

• Nejdříve může být nutné upoutat pozornost neslyšícího.

Možné způsoby získání pozornosti osoby se sluchovým postižením a navázání zrakového kontaktu:

• zvukem (pomocí hlasu, zaklepáním na podložku apod.), který je možné využít u osob s dostatečnými zbytky sluchu,
• dotekem na tělo, přičemž je třeba respektovat společensky přijatelné normy:

povolené doteky: ramena, horní části paží, vnější části stehen (pouze v případě sezení a přátelského nebo důvěrného vztahu obou komunikujících),

nepovolené doteky: hlava, ruce, přední část trupu, doteky zezadu,

• prostřednictvím jiné osoby, která se nachází poblíž námi kontaktované osoby,
• pomocí vibrací zaklepáním na podložku, které se kontaktovaná osoba dotýká,
• pohybem pomocí rukou (mávání), které jsou zachytitelné periferně zrakem kontaktovaného,
• světlem, resp. opakovaným vypínáním a zapínáním osvětlení místnosti, pomocí kterého je možné upoutat pozornost větší skupiny osob se sluchovým postižením.

• Optimální vzdálenost komunikačních partnerů pro odezírání by měla být v rozmezí 0,5-4 m. Je vhodné, aby stáli nebo seděli naproti sobě, tak aby měli oči přibližně ve stejné úrovni.
• Tvář mluvčího by měla být dostatečně osvětlena.
• S neslyšícím mluvte přirozeně, čelem k němu. Udržujte oční kontakt a hlas nezvyšujte.
• Mluvu je vhodné doplňovat přiměřenou a odpovídající mimikou a gestikulací. Překážet může žvýkání, kouření, zakrývání si úst rukou nebo hustý plnovous.
• Rychlost řeči by měla být poněkud nižší, není však nutné hovořit příliš pomalu.
• Na začátku hovoru stručně sdělte a vyjasněte téma další konverzace. Pokud jej v průběhu hovoru změníte, musíte o tom neslyšícího srozumitelně informovat.
• Sdělení by mělo být podáno jasným a srozumitelným způsobem, v jednoduchých větách.
• Doporučuje se artikulovat zřetelněji, ale ne přehnaně. Odezírající dokáže zachytit pouze menší část sdělení a zbytek si musí domýšlet, proto je důležité správně vyslovovat především dobře odezíratelné hlásky (p, b, m, v, f, a, e, i, o, u). Pomáhá i výraznější oddělování jednotlivých slov.
• Pokud neslyšící mluví a vy mu nerozumíte, požádejte ho, aby zpomalil nebo větu zopakoval.
• Odezírání je namáhavá aktivita, dospělý člověk je při ní schopen udržet souvisle pozornost přibližně 15-20 minut.
• Pokud člověk něčemu opakovaně nerozuměl, napište mu to na papír. Pokud nemáte papír, improvizujte. Můžete si psát písmena do dlaně a tak například napsat důležité slovo, které dotyčný nerozuměl. Napište slovo nebo větu do mobilu a ukažte mu ji apod.
• Ukazujte, malujte, pište – určitě najdete společnou řeč. Stačí chtít.

Komunikace s neslyšícím, který má s sebou tlumočníka

Tlumočník nemá právo neslyšícímu radit nebo ho jinak ovlivňovat. Musí přesně tlumočit obsah sdělení, nic neubírá ani nepřidává. Pokud víme, že budeme s neslyšícím člověkem řešit složitější záležitost s pomocí tlumočníka, je vhodné tlumočníkovi předem dodat podrobnější informace o obsahu, aby se mohl na jednání připravit.

Chyby v komunikaci s člověkem se sluchovým postižením

• Výraz „hluchý“ či „hluchoněmý“ je nesprávný a neslyšící může urážet, nepoužívejte ho.
• Křičet je zbytečné, porozumění neslyšícího se nezlepší.
• I to, co říkáte šeptem, může neslyšící odezírat. Proto neříkejte nic, co by neslyšící neměl „slyšet“.
• K neslyšícímu nebo nedoslýchavému bychom neměli hovořit, když k němu stojíme zády, nebo když se na nás nedívá.
• Chybou je snažit se navázat hovor s tlumočníkem a neslyšícího z komunikace vyloučit.

Další článek ze série o komunikaci si můžete přečíst zde:

Jak komunikovat s člověkem trpícím demencí

Jak mluvit s nemocnými, umírajícími a pozůstalými

Napsala jsem komplexního průvodce „Jak se postarat o rodiče s demencí“. Kterého si můžete objednat zde: Komplexní průvodce „Jak se postarat o rodiče s demencí“ s mnoha praktickými a užitečnými bonusy

Máte otázky? Napište je do facebookové skupiny stránky Péče o stárnoucí rodiče . Odpovím vám na ně.

Líbil se vám tento článek? Pokud chcete dostávat podobné články do e-mailu,
nechte na sebe kontakt zde.