3, 2, 1.. hořím aneb syndrom vyhoření

Proč jsem dlouho nic nenapsala

Nějakou dobu jsem nenapsala příspěvek na blog, je to už víc než měsíc. Víte proč? Nešlo to. Opět jsem se vyčerpala tak, že jsem musela dlouho odpočívat a věnovat se něčemu jinému, abych byla schopná zase začít psát na téma stáří, smrt a demence.

Představovala jsem si to jednoduše, dopíšu jeden e-book a pak hned začnu psát další. Ale najednou to nešlo. Nebyla jsem schopná ani odepisovat lidem ve facebookové skupině. Potřebovala jsem si od těchto těžkých témat zase na chvíli odpočinout, abych se zregenerovala.

E-book „Jak se postarat o rodiče s demencí“ jsem psala velmi dlouho, více než 7 měsíců. Poslední dva měsíce jsem nad ním seděla téměř denně od rána do noci. Slyšela jsem svoje tělo, jak mi říká, že potřebuje přestávku. Že potřebuje odpočívat. Pak se přidala i moje duše. Vydržte, říkala jsem jim v duchu. Dopíšu to už brzo a pak bude čas na odpočinek. Jenomže tak se to dá dělat jen časově omezenou dobu.

Partnera jsem si v té době příliš nevšímala. Musím přece makat! Musím podat výkon a dodržovat termíny, které jsem si stanovila. Musím vydělávat. To vydržím. Prostě jsem to zase přehnala.

Znáte to? Taky na sebe a na svůj vztah kašlete, protože je vždy něco důležitějšího? Protože práce nebo péče o vašeho blízkého je přednější a vaše tělo i duše a váš partner přece počká?

Syndrom vyhoření

Už jednou jsem si prošla syndromem vyhoření. Pracovala jsem 10 let v domově pro seniory, do toho jsem nejdříve líčila a prodávala kosmetiku a občas přednášela v jiných domovech nebo na vysoké škole či pracovala na jiných projektech. Moc jsem neuměla aktivně odpočívat a svému tělu jsem se příliš nevěnovala. Na přednáškách k syndromu vyhoření nám vždy jen řekli, co to je, jak se projevuje a že máme mít nějaké koníčky. Ok, koníčky mám. Ale jak zdravě ventilovat své emoce, jak se sebou a svým tělem pracovat jsem se nikde nedozvěděla. Na to jsem si musela počkat až na kurzy osobního rozvoje.

Dopadlo to tak, jak muselo. Byla jsem často nemocná a trápily mě různé zdravotní potíže. A pak jsem dospěla do bodu, kdy jsem měla pocit, že jestli uslyším ještě jeden smutný příběh rodiny, která má svého (pra)rodiče v léčebně dlouhodobě nemocných nebo na psychiatrii a je zoufalá, tak v půlce toho příběhu odejdu a už se do práce nikdy nevrátím. Ale říkala jsem si, že to přece musím vydržet. Dost jsem si řekla až ve chvíli, kdy jsem po mnoha létech snahy otěhotnět, potratila. Musela jsem dát výpověď a na půl roku téma stáří, demence a smrt úplně vypustit. Tak moc jsem potřebovala druhý pól života, zabývat se radostí ze zrození a žití, že jsem si absolvovala kurz pro duly. Velmi mi pomohlo zabývat se něčím jiným a až po delší přestávce jsem se mohla ke stáří zase vrátit.

Proč vám to píši? Protože ti, kteří pečují o svého blízkého jsou velmi ohroženi syndromem vyhoření. Stejně jako sociální pracovníci či zdravotníci. V horším případě to končí léky nebo alkoholem. V tom lepším začneme hledat cestu ven o něco dříve.

Co tedy dělat, abychom nevyhořeli?

Poslouchejme svoje tělo a duši a neignorujme je, to je základ. Pokud pečujete o svého blízkého, určitě mu nepomůžete, když se sami zhroutíte. Vím, že se to lehko říká, ale hůř se to dělá. Je to však v rámci sebezáchovy nutné. Proto hledejte pomoc, kde se dá. Nebuďte na to sami a zapojte do péče celou rodinu, zajistěte si pomoc terénních služeb.

A pokud už opravdu nebudete moct, volte tzv. přechodné pobyty neboli pobytové odlehčovací služby. Tam může být váš (pra)rodič až 3 měsíce a vy si můžete od náročné péče odpočinout a třeba odjet na dovolenou.

Naučte se říkat ne. Nemusíte každému pomoct a každému vyhovět. Nejste služka ani obětní beránek. Važte si sama sebe a svého času. Vy jste nejdůležitější člověk svého života.

Hledejte způsob, jak odpočívat i během dne. Alespoň na 5-10 minut natáhnout nohy a zavřít oči a až pak zase něco dělat dál. Dělejte si drobné radosti, každého z nás potěší něco jiného. Koupit si květiny, dát si vanu, pustit si oblíbenou hudbu či seriál nebo si přečíst knihu, jít alespoň na chvíli do přírody.

Sdílejte. Když člověk ví, že v tom není sám a má se s kým poradit, je mu hned lépe. K tomu slouží facebooková skupina, kterou jsem založila. A i když já zrovna nemám sílu či čas odpovídat, vždy se tam najde nějaká dobrá duše, která poradí.

Více tipů, jak pečovat a nevyhořet (a také, jak pracovat s emocemi) najdete v bonusovém materiálu e-booku, Jak se postarat o rodiče s demencí.

Líbil se vám tento článek? Pokud chcete dostávat podobné články do e-mailu, nechte na sebe kontakt zde!

Jana Prajznerová
Deset let jsem pracovala v domově pro seniory a řešila s rodinami, jak se postarat o jejich stárnoucího příbuzného. Tyto rodiny byly zoufalé, protože nevěděly, jak svým blízkým zajistit potřebnou péči. Proto nyní předávám praktické informace o tom, jak empaticky a efektivně pečovat o své (pra)rodiče, ať už doma nebo v domově pro seniory. A jak přitom nevyhořet. Můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Zjistěte, jak u svého rodiče poznat začínající demenci
  • Váháte, zda o rodiče pečovat doma nebo zda je pro něj vhodnější péče v zařízení?
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Péče o své stárnoucí rodiče

  • Instagram