Proč ráda myslím na smrt a mluvím o ní

Můj vztah ke smrti

Moc ráda přemýšlím o smrti a mluvím o ní. Měla jsem to tak vždycky, na smrti mě vždy něco přitahovalo.

Už kolem 8 let jsem každý večer plakala kvůli tomu, že umřu a řešila, co bude potom. Před lety (to mi bylo 17), když jsem se potýkala s depresí a existencialismem, jsem četla knihu o našem předním mystikovi Eduardu Tomášovi „Paměti mystika“. Dodnes si pamatuji, jak v ní psal, že když se potýkal s temnou nocí duše, pomohl mu životní postoj „žít jakoby již zemřel“. Dělat to nejlepší, co dokáže, ale nebýt upnutý na výsledek svého konání. Na tom už nezáleží, protože přece zemřel. Na tento životní postoj jsem si vzpomněla vždy, když jsem byla ve velkém stresu např. ze státnic apod. Trochu jsem si ho předělala a postoj „no co, stejně jednou umřu a bude to jedno“, už tehdy snižoval míru mého stresu a uklidňoval mě.

Pak jsem 10 let vedle smrti pracovala.  V domově pro seniory zemře většinou několik klientů za měsíc a tak se naučíte brát smrt jako běžnou součást života. Ona totiž běžnou součástí života je. Dřívější generace to tak měly, rodilo a umíralo se doma a ne v nemocnicích za plentou a proto lidé dříve s vědomím smrti opravdu žili. Na rozdíl od nás. Vždy mě překvapí, že někoho překvapí, že někdo zemřel. Přijde mi, že na naši smrtelnost opravdu často zapomínáme.

A často hněváme, když zemře někdo mladý nebo dokonce dítě. Říkáme si, jak se to mohlo stát?

A i když to velmi bolí, život nám nikdy nedal žádnou záruku, že tady náš blízký nebo my budeme napořád a ani tu, že já nebo ostatní zemřeme až jako starci.

Smrt je přirozenou součástí života. Každý život dříve nebo později skončí smrtí. Ale to není důvod pro to, mít depresi. Naopak! To je důvod žít a radovat se ze života každý den.

Ráda čtu a poslouchám rozhovory s lidmi, kterým nečekaně zemřel jejich partner nebo dítě. Až to zvládnou a projdou obdobím smutku, jistým způsobem jim to promění život k lepšímu. Probudí se a začnou žít.

Jedním z takových příkladů je kniha Veroniky Hurdové „Moje milá smrti“. Moc se mi líbila. Přiměla mě jít ještě dál a zamýšlet se nad tím, zda jsem připravená zemřít. A zjistila jsem, že si myslím, že ano. Že žiji život naplno, tak, jak chci. A moc ráda bych ho žila dál, ale kdyby přišla smrt, tak bych neměla pocit, že jsem ještě nestihla žít.

V únoru jsem byla na takovém smrťáckém prodlouženém víkendu s úžasnými eko funebračkami „Ke kořenům“ (O nich a o tom, co jsem tam prožila, vám napíšu jindy. Ale pokud jste zvědaví, tak se můžete podívat na jejich web už teď  http://www.kekorenum.cz/).  Celý víkend byl o smrti, přírodních pohřbech a plánování posledních rozloučení. Po tomto víkendu jsem se cítila velmi živá.

Jaké dary nám přináší smrt? 

Smrt nám může srovnat hodnoty a ukázat nám, co je důležité a co ne.

Smrt nám může být učitelkou, může nás vést. Smrt nám je připomínkou dobrého žití.

Lidé na smrtelné posteli nelitují toho, že více nepracovali nebo nevydělali více peněz. Litují toho, že netrávili více kvalitnějšího času s rodinou a svými přáteli. Litují toho, že nežili plněji, že toho více nezkusili.

A tak s vědomím smrti můžeme žít plněji, můžeme každé ráno děkovat za to, že se probouzíme. Můžeme si více užívat běžné chvilky. To, že svítí sluníčko i to, že prší. To, že můžeme pohladit svého milovaného, protože si uvědomujeme, že to není samozřejmost. Že zítra už tu on nebo já nemusím být. To nás vede i k větší laskavosti vůči naším milovaným. Nemáme pak chuť urážet se a řešit blbosti.

A tak můžeme zažívat více radosti a více si vážit zdánlivých maličkostí, které život dělají krásnějším.

Pomáhá nám žít živě, užívat si každý okamžik.

Vede nás zkoušet to, co chceme teď, protože zítřek nemusí přijít. Plnit si naše sny hned. A nemusí to být jen velké sny. Vede nás neodkládat věci na později. Plánujete jít s tátou na ryby? Vždycky jste se chtěli mámy zeptat, jaká byla její maminka v dětství? Chcete vyrazit s dětmi na výlet? Sami do Peru? 🙂 Udělejte to hned.

Co bychom dělali, kdybychom se v životě tolik nebáli? Co bychom dělali, kdybychom věděli, že zemřeme za pár let?

Stojí za to si tyto otázky jednou za čas položit.

Vědomí smrtelnosti mi taky pomáhá nebát se být sama sebou. Pomáhá mi být autentická. Není pro mě důležité, co si o mně ostatní myslí (postoj „no co, stejně umřu…“ Pamatujete?). Pomáhá dělat, co cítím a nepřetvařovat se. A nedělat, co nechci. Život je moc krátký na to, abychom jej strávili děláním něčeho, co nechceme, nemyslíte? Ano, taky musím řešit daně apod. Ale víte, jak to myslím, že? 🙂

Vědomí smrti vám taky pomůže nehromadit materiální statky. Do hrobu si je stejně nevezmete. Vede vás k větší skromnosti a minimalismu.

Myslet na smrt nám také pomáhá nehrát si na posty a na kariéry, které nás nutí jen více a více makat a vydělávat, ale méně žít.

Mluvme o smrti

Mluvit o smrti mi proto připadá velmi smysluplné a jak by vám dosvědčili mí přátelé, o smrti mluvím často a ráda. Nakonec to téma po počátečních rozpacích všechny zajímá, protože nás to stejně všechny čeká, že? Smrt je naše jediná jistota. A tak mluvit o ní pomáhá. Všem se vždy jistým způsobem uleví, když o ní mluvit začnou a zjistí, že to jde a že se o ní dá mluvit vlastně úplně normálně. Možná o ní totiž mluvit chtěli, ale neměli s kým. Stává se to především seniorům, že o smrti mluvit chtějí, ale jsou odbyti tím, že ještě přeci neumírají.

A tak je každý na svoji smrtelnost sám, i když jsme v tom vlastně všichni spolu. Není to paradox?

A proto mluvme o smrti. Je to osvobozující. Pomáhá nám to se se svou smrtelností vyrovnat. Smrt naše nebo našich blízkých totiž přijde, ať na ni budeme připraveni nebo ne. Lepší je proto být připraven, ale o tom zase jindy…

Ve facebookové skupině, kterou jsem založila, se téma smrti objevuje často. A tak se k nám můžeš přidat a sdílet.

 Měj na mysli smrt a žij!

Napsala jsem komplexního průvodce „Jak se postarat o rodiče s demencí“. Kterého si můžete objednat zde: Komplexní průvodce „Jak se postarat o rodiče s demencí“ s mnoha praktickými a užitečnými bonusy

Líbil se vám tento článek? Pokud chcete dostávat podobné články do e-mailu,
nechte na sebe kontakt zde.