Touha pomáhat ostatním

Jmenuji se Jana Matulová. Celý život jsem cítila touhu pomáhat ostatním, proto jsem vystudovala sociální pedagogiku a poradenství na Masarykově univerzitě a po škole hledala práci, ve které bych tuto svoji touhu mohla naplnit. Místo, které přišlo jako první, mě pohltilo. Práce mě nesmírně bavila, naplňovala, ale také vyčerpávala.

Jednání se zoufalými příbuznými

Deset let jsem pracovala v domově pro seniory jako sociální pracovnice a z toho posledních sedm let na pozici vedoucí sociálního úseku. Většinu času jsem měla na starosti především jednání se zájemci o službu, tedy se seniory, kteří si do našeho domova chtěli podat žádost, ale ještě častěji s rodinami, které přicházely podat žádost svému příbuznému, nejčastěji své mamince nebo tatínkovi, kteří v té době leželi někde na LDN (Léčebna dlouhodobě nemocných) nebo na psychiatrii.

Všichni tito lidé měli jednu věc společnou, byli zoufalí. Nevěděli, jak se o svého rodiče postarat. Jak mu zajistit tu nejlepší péči, jaké služby existují a jak do nich svého rodiče či prarodiče dostat. Často také nevěděli, zda by se o příbuzného zvládli postarat doma nebo měli výčitky svědomí, pokud se doma postarat nezvládli. Pokud svého příbuzného doma měli, bylo většinou soužití tak náročné, že se vztahy mezi nimi začínaly vyhrocovat.

Ve většině zařízení, které navštívili, jim moc informací nepodali a oni nevěděli, kam se obrátit a jak situaci vyřešit. Často se stávalo, že plakali nebo byli naopak velmi naštvaní, že jim nemůžeme hned pomoci. Byli zoufalí z toho, že pro jejich příbuzného místo nemáme, protože máme plno a v pořadníku našeho domova je cca tisíc žádostí. 

Osobní zkušenost z rodiny

I přesto jsem se vždy snažila je vyslechnout a poradit jim, kde mohou zatím hledat pomoc, jak se o svého příbuzného postarat doma, jaké služby existují a jak se ke svému příbuznému chovat, pokud má demenci a jak mu zajistit bezpečí. 

Mám totiž i osobní zkušenost, dědeček onemocněl syndromem demence a má rodina o něho většinu času pečovala doma a to i v době, kdy nebyl sám schopen dojít si na záchod nebo se najíst. Vím, jak moc to bylo pro celou rodinu náročné. Takže jsem se dokázala vcítit do toho, čím si rodiny prochází.

Stále stejné příběhy

Za tu dobu jsem mluvila s několika tisíci příbuznými, kteří se ptali na stejné věci a jejichž příběhy byly velmi podobné. Absolvovala jsem cca sto sociálních šetření, kde jsme seniory navštěvovali nejčastěji doma nebo na LDN a mluvili s nimi o jejich potřebách a obavách. Poté jsem seniory přijímala do našeho domova a později jsem v rámci systematických návštěv i náhodných rozhovorů měla možnost s nimi mluvit o tom, jak se v našem domově adaptovali, co se jim libí, co se jim nelíbí a co jim chybí. Senioři v našem domově dožívali, takže jsme s kolegyněmi jednaly i s pozůstalými a pomáhaly jim zařídit praktické věci, které je kolem úmrtí třeba řešit. 

Rodinám chybí podpora a informace, jak se o rodiče postarat

Vím, jak zásadně chybí ve všech těchto situacích rodině podpora a pocit, že v tom nejsou sami, ale hlavně také praktické informace o tom, kde jim mohou pomoci, jak poznat kvalitní domov a jak mají vyřídit věci ohledně důchodu, příspěvku na péči, omezení svéprávnosti nebo jak jednat s člověkem, který trpí demencí, jak mluvit s umírajícím o smrti a jak se dobře rozloučit a projít dobou úmrtí apod. Chybí jim také informace, které by jim pomohly rozhodnout se, zda se o seniora zvládnou postarat doma a pokud se doma starají, tak jak to dělat a zároveň si přitom udržet psychické i fyzické zdraví a pohodu v rodině. 

Můj syndrom vyhoření a cesta ven

Kvůli své práci jsem si prošla syndromem vyhoření, a proto jsem ji po deseti letech opustila, protože jsem cítila, že je to nutné, abych si zachovala své duševní zdraví. Nejen díky tomu jsem se dostala k osobnímu rozvoji a osvojila si techniky, které pomáhají při velké psychické zátěži. Ty také předávám dál, aby pečující při péči o svého příbuzného nepřišli sami o své zdraví.

Zajímám se také o návrat k přirozeným životním rituálům, proto předávám i informace o tom, jak se můžete se svým příbuzným rozloučit, když zemře.  

Kvalita, metodika, školení

V našem domově jsem měla mimo jiné na starosti kvalitu sociální služby, tvorbu metodiky, vedení sociálních a aktivizačních pracovníků, dobrovolníků a stážistů. O sociálních službách, standardech kvality a poradenství pro seniory jsem přednášela jak v jiných domovech pro seniory, tak jako externista na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V rámci služebních cest jsem měla možnost navštívit jiné domovy v ČR i v zahraničí. Absolvovala jsem kolem stovky školení, týkajících se tohoto oboru a přečetla desítky odborných publikací a časopisů.

Různorodá klientela

V našem domově byla velmi různorodá klientela. Od těch, kteří byli plně imobilní (tedy ležící) a zároveň plně orientovaní, přes ty, kteří sice chodili, ale orientovaní v realitě nebyli. Měli jsme klienty, kteří byli částečně imobilní, chodili pomocí berlí nebo se pohybovali pomocí invalidního vozíku. Někteří z nich byli téměř nevidomí nebo neslyšící. Někteří trpěli Parkinsonovou chorobou, schizofrenií, Alzheimerovou či jinou demencí, depresemi nebo úzkostmi. 

Chci pomáhat rodinám, které pečují o své seniory

Proto jsem se rozhodla sepsat vše, co jsem za tu dobu nastudovala a v praxi zjistila tak, aby tomu každý rozuměl, aby ten, kdo chce, dostal přesně ty informace, které v danou dobu potřebuje a to přehledně v ucelené formě spolu s odkazy na další zdroje či služby. A podat také informace "ze zákulisí", z chodu domovů, o tom, co lze očekávat, na co mají klienti domovů právo, jak mohou rodiny poznat kvalitní domov, na co se mají ptát apod. 

Podpůrná facebooková skupina 

Protože vím, jak důležitá je také podpora a možnost svěřit se, rozhodla jsem se založit podpůrnou facebookovou skupinu pro všechny, kteří se rozhodnou využít mé pomoci. V této facebookové skupině budu odpovídat na Vaše dotazy a pro Vás je to také prostor pro sdílení Vašeho trápení a získání podpory od ostatních v bezpečném prostředí těch, kteří prožívají podobný příběh.

Skupinu najdete zde: Facebooková skupina stránky "Jak se postarat o rodiče"

Mé přání

Mým velkým přáním je, aby se v naší společnosti lépe zacházelo se seniory, aby věci kolem stáří a umírání nebyly tabu a aby rodiny věděly, jak s těmito náročnými životními situacemi nakládat a měly všechny praktické informace, které potřebují, aby se dokázaly efektivně a zároveň empaticky postarat o svého příbuzného a věděly, jak o těchto událostech, které jsou přirozenou součástí života, mluvit.